Zkušenost z Německa (moje ne)
Napsal: 15.11.2007 20:05
Dárek pod stromeček aneb jak nasbírat třikrát za sebou pokutu v Německu
"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje
právoplatná manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"
Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá
ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady.
Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na
výpary a ty si klidně jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy
neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem se to provdala.
Matka měla pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu
tak leda tak do prdele!"
"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo.
Třeba jen někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na
sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:
"Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel
Víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
" Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval
německou pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.
"Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou,
abys viděla že nekecám." uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní
Z celodenního prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil,
kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava?
Však uvidíme.
Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a
vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.
Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,
která se držela za čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil
jet touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani
noha. To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je to
tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš co
kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta!
Proboha za co mě trestáš?!"
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na
ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,
ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla
usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít
vrata na zahradu .....
Po pár vteřinách scifi představ jsem se zase vrátil nohama na zem.
Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem
až na začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit
prdel po Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..
To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem
šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za
město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnek třicítkou.
Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I
Němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost mě
problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď.
Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za
Nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.
Blik!
Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády
ke mně a celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína se
koukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro
týden..
Čas o času jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití, ale
bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé straně.
Pak se vše vrátilo téměř do normálu.
Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím,
že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl jsem
jí koupit něco hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo.
Na příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření
poštovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej,
ale to co bylo v dopise na úředním papíře, s německou poštovní známkou a
německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.
Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám
byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní
ulicí v Pirně, totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že
spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit
do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní
ježíšek a má milá Kateřina se posere ....
"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje
právoplatná manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"
Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá
ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady.
Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na
výpary a ty si klidně jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy
neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem se to provdala.
Matka měla pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu
tak leda tak do prdele!"
"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo.
Třeba jen někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na
sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:
"Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel
Víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
" Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval
německou pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.
"Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou,
abys viděla že nekecám." uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní
Z celodenního prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil,
kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava?
Však uvidíme.
Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a
vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.
Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,
která se držela za čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil
jet touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani
noha. To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je to
tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš co
kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta!
Proboha za co mě trestáš?!"
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na
ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,
ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla
usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít
vrata na zahradu .....
Po pár vteřinách scifi představ jsem se zase vrátil nohama na zem.
Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem
až na začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit
prdel po Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..
To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem
šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za
město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnek třicítkou.
Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I
Němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost mě
problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď.
Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za
Nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.
Blik!
Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády
ke mně a celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína se
koukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro
týden..
Čas o času jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití, ale
bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé straně.
Pak se vše vrátilo téměř do normálu.
Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím,
že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl jsem
jí koupit něco hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo.
Na příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření
poštovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej,
ale to co bylo v dopise na úředním papíře, s německou poštovní známkou a
německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.
Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám
byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní
ulicí v Pirně, totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že
spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit
do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní
ježíšek a má milá Kateřina se posere ....
Bud v "Out" alebo takom niecom... Ale inak good 
, ale jsou hold některé věci mezi nebem a zemí..... 