(Pozor, přepis komunikace je autentický a nikoli pro slabší
povahy!)
"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje
právoplatná manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!"
Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá
ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady.
Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na
výpary a ty si klidně jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy
neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem se to
provdala. Matka měla pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje
dostanu tak leda tak do prdele!"
"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba
jen někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na
sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala:
"Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel
víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.
" Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval
německou pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.
"Času máme dost,
otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla že
nekecám."
uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?
Vraceli jsme se
z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního
prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil, kdybych po
tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava?
Však uvidíme.
Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a
vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.
Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,která
se držela za čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil
jet touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a
naulici ani noha.
To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je
To tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky,
čumíš co kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co
mě trestáš?!"
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na
ženský.
To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,ona
by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla
usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla
otevřít vrata na zahradu .....
Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama na zem.
Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem
až na začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit
prdel po německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To
zrovna..
To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, svýrazem
šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za
město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak
šnektřicítkou.
Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I
němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost
mě problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru
jak hlemýžď.
Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za
nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.
Blik!
Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády
ke mně a celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína
sekoukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala
ještě skoro týden. Čas od času jsme spolu sice prohodili pár frází,
nutných k přežití, ale bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé
straně. Pakse vše vrátilo téměř do normálu.
Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanejtím,
že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl
jsem jí koupit něco hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo. Na
příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní
schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale
to co bylo v dopise na úředním papíře, s německou poštovní známkou a
německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.
Moje němčina
stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám byla vyměřena
třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní ulicí v
Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že
spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit,zabalit
do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až
zazvoní ježíšek a má milá Kateřina se posere ....
